Pro účely báňského a hutního provozu na Hřebečné vznikl během staletí důmyslný systém vodního hospodářství, který patří k nejrozsáhlejším svého druhu v českých zemích. Na ploše pouhých 3,5 km2 zde byl počínaje 16. stoletím vybudován jedinečný systém báňských rybníků a přívodních a odvodních vodních příkopů, jejichž souhrnná délka přesahovala 10 km.
Úvod
Až do poloviny 19. století představovala voda hlavní a s výjimkou lidské a zvířecí síly vlastně jediný zdroj energie pro pohon všech průmyslových zařízení od mlýnů všeho druhu až po stroje nutné pro těžbu, úpravu a zpracování nerostných surovin. Rudný důl byl až do zavedení parních strojů a později elektřiny nemyslitelný bez dostatečného zdroje pohonné vody, která poháněla vodní kola těžních, čerpacích a větracích strojů v dolech stejně jako stoupy, hamry, pily, měchy v hutích a další zařízení. Proto byly v Krušných horách už od počátku těžby a zvláště pak od 16. století zaváděny důmyslné systémy vodního hospodářství, které přiváděly vodu tam, kde byla třeba.
Výjimkou v tomto nebyl ani cínový revír na Hřebečné, kde se mnohá z vodních děl dochovala až do současnosti, přestože jejich využívání pro báňské účely skončilo nejpozději už koncem 19. století, často však již podstatně dříve. Protože však vodu potřebovaly i domácnosti, řada příkopů našla uplatnění i ve 20. století, a to v podstatě až do roku 1945. Teprve poté se paměť budovaná po generace začala po vysídlení německého obyvatelstva a v důsledku četných demolic a s nimi spojených úprav terénu i vlivem nepříliš zdařilých poválečných meliorací postupně vytrácet. Pomocí terénního výzkumu, využití podrobného digitálního modelu terénního reliéfu a dostupných historických mapových podkladů i současných leteckých snímků však lze systém vodního hospodářství na Hřebečné do značné míry rekonstruovat (Urban, Malina 2014)
Báňská vodní díla na Hřebečné (Urban, Malina 2014)
Nejstarší informaci o vodním hospodářství na Hřebečné podává tzv. Putzova mapa z roku 1785, jejíž kopie z 20. let 20. století je uložena v archivu České geologické služby (Sig. M/41-27) a která zobrazuje půdorysnou situaci celého revíru. Jsou na ní zakresleny čtyři vodní příkopy v prostoru Zadní Hřebečné (odshora Alter Kunstgraben (P1, P2), Neuer Wassergraben (P3), Georgstöllner Wassergraben (P4) a Barbara Teich – Dionisi Stollen Wassergraben (P6) a čtyři báňské rybníky (odshora Katharina Teich na návrší u zaniklé samoty Sandighäuser, Schmiedenteich (Kovářský rybník) u šachty Georg na Přední Hřebečné, Barbara Teich v prostoru mezi Přední a Zadní Hřebečnou a Hüttenteich (Hutní rybník) u šachty Mauritius. Zajímavé je, že na této mapě dosud není zakreslen nejdůležitější příkop revíru vedoucí od Mrtvého rybníka k jámě Mauritius (P5), přestože v této době již podle historických pramenů existoval (Mrtvý rybník, ležící již na katastru Jáchymova pod Božídarským Špičákem, byl vybudován krátce po roce 1750 jako umělá vodní nádrž sloužící pro účely dolu Mauritius, podle nějž se původně i jmenoval Mauritzi Teich).
Druhým základním pramenem umožňujícím rekonstruovat systém vodního na Hřebečné je katastrální mapa z roku 1842 (tzv. císařské otisky stabilního katastru) v měřítku 1 : 2 880 (http://archivnimapy.cuzk.cz). Tato mapa nejenže zobrazuje území vlastního důlního revíru, ale také jeho zpracovatelské zázemí v údolí říčky Bystřice, kde pracovala celá řada stoup na drcení rudy, které rovněž potřebovaly stabilní přítok vody pro zdvih pěcholů a vedly k nim vodní příkopy nacházející se již mimo území zobrazené na Putzově mapě.
Okolí dolu Mauritius – výřez z katastrální mapy Hřebečné z roku 1842
Porovnání císařských otisků a starší Putzovy mapy umožňuje zjistit, jak se změnil systém vodního hospodářství revíru od konce 18. století, kdy byla ještě těžba v plném proudu, do počátku 40. let 19. století, kdy již s výjimkou hlavního dolu Mauritius těžba na ostatních dolech zanikla. Jako funkční zobrazují císařské otisky stále ještě příkop Alter Kunstgraben, ale především příkop Göppelgraben k dolu Mauritius (P5) a příkopy sloužící k pohonu stoup v údolí Bystřice. Naproti tomu příkopy Neuer Wassergraben, Georgstöllner Wassergraben a Barbara Teich – Dionisi Stollen Wassergraben již v této svou funkci neplnily, přestože katastrálně jsou ještě stále částečně podchyceny. Mezi koncem 18. století a vznikem císařských otisků rovněž zanikly báňské rybníky Barbara Teich a Schmiedenteich a dvě stoupy v prostoru mezi Hutním rybníkem a cínovou hutí, naopak katastrální mapa nově zobrazuje druhý rybník u jámy Mauritius i menší rybník pod arzénovou hutí založenou v roce 1773.
Do konce 19. století se systém vodního hospodářství dále zjednodušil, jak dokládá vodní mapa z 80. let 19. století, uložená v Okresním archivu v Karlových Varech. V této době byl funkční již jen příkop Alter Kunstgraben (na uvedené mapě nazývaný Stollenwasser Kunstgraben), svedený ale na rozdíl od dřívějška k jámě Mauritius, a příkop Göppelgraben. Jak uvádějí vysvětlivky k této mapě, z příkopu Göppelgraben byla voda přiváděna na vodní kolo žentourové jámy (Göppelschacht) Mauritius o průměru 10,5 m, a to po 40 m dlouhých a 30 cm širokých vantrokách, a zároveň přes svrchní rybník byla vedena do kovárny u dolu Mauritius, kde poháněla dmychadlo. Z Hutního rybníku pod příkopem Göppelgraben pak byla voda sváděna ke stoupě na drcení strusky, jež stála pod objektem cínově hutě a byla tehdy vybavena vodním kolem o průměru 4,5 metru. Příkop vedoucí od rybníka Gefeller Teich, napájeného náhonem z Bystřice, ke stoupám umístěným níže v údolí Bystřice popisují vysvětlivky již jako rozpadlý, stoupy už tehdy nebyly v provozu. V této době (až do roku 1891) byl důl Mauritius v majetku britské těžební společnosti, která v dole zavedla elektřinu a parní stroje, a vodní pohon se stával minulostí.
Letecký snímek Hřebečné z poloviny 30. let 20. století s vyznačením dolu Mauritius a některých vodních děl (Urban, Malina 2014, podkladové foto VGHMÚř Dobruška)
Některé vodní příkopy však přesto nacházely uplatnění i později, například příkop Alter Kunstgraben zásoboval užitnou vodou domácnosti z okolních domů, a cesta, která podél něj vedla, byla ještě po druhé světové válce označována původními německými obyvateli jako Wassergasse (dnes těmito místy prochází Krušnohorská lyžařská magistrála) (Urban 2008). Síť vodních příkopů je proto zčásti dobře patrná i na leteckých snímcích z poloviny 30. let 20. století i na leteckých snímcích z roku 1952, kdy již většina domů nacházejících se na území cínového revíru Hřebečná padla za oběť poválečným demolicím, s nimiž byla spojená i úprava terénu. K další degradaci terénu pak vedly především necitlivé meliorace ze 60. a 70. let, které pozměnily tvářnost zdejší krajiny a často setřely zbylé stopy starého vodního hospodářství.
Novou šanci v jeho rekonstrukci – kromě detailního pozemního terénního průzkumu – přináší využití technologie leteckého laserového skenování, která poskytuje cenný zdroj informací.
Charakteristiky zjištěných vodních děl na Hřebečné
Alter Kunstgraben (P1, P2)
Stáří: 16. století
Zdroj vody: štola na rozhraní terciérních sedimentů a podložních svorů v prostoru východně od bývalých kasáren na Hřebečné s ústím na dnešní p. č. 1791 (využívaná dodnes jako zdroj pitné vody, a podle údajů vodní knihy z konce 19. století ještě další, dnes již neznámá, výše položená štola nacházející se těsně za hranicí k. ú. Hřebečná v pokračování p. č. 1859/2 již na k. ú. Jáchymov
Ústí staré štoly z 16. století na parcele č. 1791, z níž byla voda svedena do příkopu Alter Kunstgraben
Délka: min. 1 760 m
Využití: pohonná voda pro doly v okolí dnešní Schneppovy pinky a štoly Eustach
Využíván do: 19. století, pravděpodobně koncem 19. století byla vybudována až 1 m hluboká a přes 0,5 m široká, kameny vyzděná spojka s příkopem k dolu Mauritius
Současný stav: částečně zachován zejména poblíž Krušnohorské lyžařské magistrály
Příkop Alter Kunstgraben v prostoru východně od Schneppovy pinky (foto Ondřej Malina)
Další pozorování na základě kombinace LLS a historických mapových podkladů:
Stabilní katastr (dále i jen s. k.) eviduje příkop v délce cca 1 283 metrů jako funkční. Od parcely stabilního katastru 1794 (s odvalem staré štoly) je jeho průběh shodný na všech využitých podkladech. Před tímto místem data LLS ukazují jeden až dva lineární objekty (valy) běžící paralelně s trasou zachycenou mapou s. k., které mohou představovat relikty starší trasy. Tyto valy se sbíhají pod ústím staré štoly na p. č. 1791 stabilního i dnešního katastru (dnešní parcela 1791 má ovšem větší rozměr), které bylo znovu odkryto v létě 2012 pracovníky karlovarských Vodáren a kanalizací v rámci posilování vodního zdroje na Hřebečné. Ze štoly (dnes opět zakryté) vytéká velké množství vody, jež původně nepochybně sloužila pro napájení příkopu Alter Kunstgraben, pravděpodobně nejstaršího vodního příkopu na Hřebečné. Během odkrytí štoly bylo možné pozorovat, že od jejího ústí vedl čedičovými kameny vyzděný příkop překrytý plochými svorovými kameny. Jak však vyplývá z s. k., vodní knihy z konce 19. století i dat LLS, kromě tohoto zdroje byl Alter Kunstgraben napájen vodou z ještě výše umístěné, dnes však už neznámé štoly ležící již na k. ú. Jáchymov v pokračování současné parcely 1859/2.
Příkop Alter Kunstgraben byl na většině svého rozsahu doprovázen cestou (výše zmíněná Wassergasse). Na svém západním konci na p. č. 1576 je na mapě s. k. příkop zobrazen jako přerušený Schneppovou pinkou (p. č. 1578), která je nepochybně mladšího data (vznikla nejpozději kolem poloviny 18. století). Podle vysvětlivek k výše uvedené vodní mapě přiváděl příkop Alter Kunstgraben ještě na počátku 19. století vodu na vodní kolo umístěné v hloubce 38 metrů v dole v prostoru Schneppovy pinky. V terénu je dnes patrné jeho mladší přetrasování tak, aby se jí vyhnul. Při jižním okraji této pinky se nachází terénní deprese, která by mohla indikovat existenci zařízení na vodní pohon, napájeného tímto upraveným přivaděčem.
Poblíž tohoto místa začíná po spádnici vedoucí příkop spojující jižní okraj Schneppovy pinky s příkopem Mauritzi/Göppelgraben a svrchním rybníkem u šachty Mauritius. Jde o objemově největší příkop v celém revíru Hřebečná s hloubkou kolem 1 m a šířkou až 1 m, který je v bocích vyzděn vyskládanými kameny, mezi nimiž se často objevuje greisenová rudnina pocházející ze zdejších dolů. Kdy byl tento příkop postaven, není z dostupných pramenů zřejmé. Na Putzově mapě není zobrazen, stabilní katastr v těchto místech sice zobrazuje samostatnou parcelu 1925, ale neuvádí, že by šlo o příkop. Spojující příkop je naproti tomu jasně zakreslen do vodní mapy z konce 19. století. Vzhledem k mohutnosti příkopu i jeho poměrně dobrému zachování je proto pravděpodobné, že byl vyhlouben až v souvislosti s oživením důlních prací na dole Mauritius ve druhé polovině 19. století, kdy již zároveň svrchní příkop Alter Kunstgraben dávno neplnil svou báňskou funkci.
V nejstarších dobách příkop Alter Kunstgraben pokračoval přes dnešní prostor Schneppovy pinky dále k západu (P2) minimálně do prostoru dolu Eustach při západním okraji p. č. 1584 (podle číslování na s. k.). Ještě na s. k. je toto jeho pokračování patrné jako hranice mezi p. č. 1631, 1633 a 1584 na severu a p. č. 1580 a 1582 na jihu, jeho pozůstatkem je zde snad i malý nečíslovaný luční pozemek severně od p. č. 1580. Na DMR je patrný jeho průběh zhruba ve výšce 992 m n. m. V okolí vodoteče vytékající od zaniklého Kateřinského rybníka se dnes příkop vytrácí, což je důsledek melioračních zásahů do terénu po 2. světové válce, protože ve 30. letech 20. století je příkop ještě patrný a na několika místech ho lemují stromy.
Dobře rozlišitelný je průběh příkopu i dále na západ od dolu Eustach v zalesněné části označené na s. k. jako Hengstererbnerhäuser Flur. Příkop je tu dokonce lemován paralelními strouhami, které leží níže po svahu. V těchto místech se nachází i několik pozemků, které byly využívány ještě ve 30. letech 20. století. Při jejich úpravách byly zarovnány (zasypány) i popisované paralelní úseky níže ležících příkopů (Malina, Karel 2012). Popisované pokračování příkopu Alter Kunstgraben (nebo lépe řečeno příkopu, který se v prostoru dolu Eustach s příkopem Alter Kunstgraben setkal) tak mohlo být částečně funkční i na počátku 20. století, byť v odlišném režimu než původně. Pro datování je podstatná skutečnost, že příkop je přerušen některými relikty úvozové komunikace mezi jádrem Hřebečné a Přední Hřebečnou, která nebyla již v době kolem poloviny 19. století funkční. Jiné úvozové relikty však příkop naopak porušuje, což zase naopak ukazuje, že komunikace musela být využívána již v době před vznikem příkopu. Ukončení tohoto vodního díla směrem na západ, resp. severozápad je nejasné, na žádném podkladu není možné je přesvědčivě vystopovat. Není sice vyloučené, že zde původně existoval i starý příkop vedoucí až do prostoru dolu Červená jáma na Přední Hřebečné, což neúplně a pouze schematicky naznačuje i Putzova mapa. Avšak vzhledem k tomu, že Červená jáma leží o 20 výškových metrů výše než štola Eustach, musel by sklon takového předpokládaného příkopu být opačný než sklon příkopu pozorovaného západně od štoly Eustach. Je proto možné, že v terénu i daty LLS indikované západní pokračování příkopu Alter Kunstgraben do prostoru Hengstererbnerhäuser Flur nesouvisí s těžbou, ale vzniklo snad v souvislosti se zemědělským využíváním těchto pozemků až v podstatně mladším období kolem poloviny 19. století.
Neuer Kunstgraben (P3)
Stáří: minimálně konec 18. století
Zdroj vody: důlní voda ze štoly Eustach, částečně snad i voda z Kateřinina rybníka
Délka: 290 m
Využití: posílení vodního příkopu k dolu Mauritius
Využíván do: asi počátek 19. století
Současný stav: zcela aplanován
Další pozorování: Stabilní katastr snad naznačuje jeho průběh v podobě krátké hranice mezi p. č. 1381 a 1580, na tento úsek navazuje hranice mezi pozemky viditelná na ortofotomapě ze 30. let. 20. století. V blízkosti štoly Eustach se v terénu rýsuje další část jeho trasy, její dnes málo zřetelný průběh však naznačuje pozdější rozsáhlé aplanování celého prostoru s využitím těžké techniky.
Georgstöllner Wassergraben (P4)
Stáří: patrně 16. nebo počátek 17. století
Zdroj vody: důlní voda ze štoly Georg na Přední Hřebečné, posilován vodou ze štoly Josef
Délka: 1 230 m
Využití: zdroj pohonné vody pro důl Mauritius a okolní provozy
Využíván do: asi počátek 19. století
Současný stav: zčásti patrný v západní části (dochována kamenná vyzdívka), ve východní části téměř zcela aplanován nebo překryt poválečnými melioracemi
Příkop Georgstöllner Wassergraben mezi Přední a Zadní Hřebečnou (foto Michal Urban)
Další pozorování: Průběh příkopu je zhruba z poloviny fixován v hranicích pozemků stabilního katastru. Byl zřejmě také hranicí mezi lesním prostorem Hengstererbnerhäuser Flur a menšími lučními pozemky. Zajímavý je jeho kontakt s mladší meliorací, kde je dobře patrný rozsah terénních úprav realizovaných v souvislosti s těmito mohutnými příkopy. S likvidací původního terénu je nutné počítat až do vzdálenosti 20 metrů od osy příkopu. Výraznému stáří příkopu nasvědčuje situace u křížení s komunikací na Přední Hřebečnou, dobře patrná na datech LLS. Úvozové svazky příkop jednoznačně přerušují, kolem poloviny 19. století již přitom komunikace nebyla funkční.
Mauritzi Graben (Göppelgraben, P5)
Stáří: polovina 18. století (cca 1760)
Zdroj vody: Mrtvý rybník (původně Behrův nebo Mauritiův rybník), posilován vodou z prameniště na Hřebečné a patrně i vodou ze štoly Bílá holubice
Délka: 2 300 m
Využití: zdroj pohonné vody pro důl Mauritius a úpravárenské a hutní provozy pod ním
Využíván do: přelom 19. a 20. století
Současný stav: zčásti patrný v délce několik set metrů ve východní části v lese (dochována vyzdívka z čedičových kamenů místní provenience) i nad dolem Mauritius (dochována vyzdívka ze žulových kamenů z blízkého okolí, někde i pozůstatky zastropení kamennými plotnami), ve střední části téměř zcela aplanován nebo překryt novodobým melioračním příkopem. V roce 2014 Spolek přátel dolu sv. Mauritius za přispění Karlovarského kraje obnovil část příkopu nad šachtou Mauritius. Zjistilo se přitom, že příkop byl původně až 1 m hluboký a na jeho dně se nachází slabá vrstva jílu, na jednom místě byly na dně zjištěny i dřevěné fošny.
Příkop k dolu Mauritius, partie nad šachtou před obnovou (foto Michal Urban)
Část obnoveného příkopu (foto Lenka Petrová)
Další pozorování: Stabilní katastr jej jako funkční eviduje v celém rozsahu, včetně lesních parcel na katastru Jáchymova. Je fixován v současné katastrální hranici. V první části pod Mrtvým rybníkem (na katastru Jáchymova) probíhá nepříliš dotčeným lesním terénem. V dalším úseku, ještě na katastru Jáchymova a dále na k. ú Hřebečná byl v jeho těsné blízkosti vyhlouben v délce cca 700 metrů novodobý meliorační příkop. Není jasné, proč nebyl pouze rozšířen starší příkop, který při této úpravě definitivně zanikl. Zhruba od křížení se silnicí na Ryžovnu je příkop rovněž zaniklý a na datech LLS špatně rozeznatelný (současné p. č. 1569/1) v souvislosti s plošnou úpravou terénu po roce 1945. Za bývalou cestou, dnes p. č. 1910 a 1911, již planýrování nebylo tak razantní, příkop je zde částečně rozeznatelný jako lineární sníženina či val běžící paralelně s vrstevnicí.
Mrtvý rybník – umělá vodní nádrž z poloviny 18. století (foto Michal Urban)
Barbara Teich – Dionisi Stollen Graben (P6)
Stáří: před polovinou 18. století (asi 16. století)
Zdroj vody: Barbořin rybník, důlní voda ze štoly Dionýz, posilován přítoky z návrší nad ním
Délka: cca 770 m
Využití: zdroj pohonné vody pro huť a úpravárenské provozy pod dolem Mauritius
Využíván do: 18. století (počátek 19. století)
Současný stav: zcela aplanován nebo překryt poválečnými melioracemi
Další pozorování: Stabilní katastr jej snad zachycuje pouze v podobě jižní hranice parcel č. 1371 a 1378. Větší část průběhu je rozeznatelná na ortofotomapě ze 30. let. 20. století. Naopak v terénu (DMR z dat LLS) je dnes zcela nerozlišitelný, což v tomto prostoru dokládá rozsah terénních změn v poválečném období.
Gefeller Graben (dva příkopy těsně nad sebou, P7)
Stáří: min. 18. století
Zdroj vody: Nádrž Gefeller (popř. Gfeller) Teich napájená náhonem vedoucím od Bystřice, potok (zčásti pravděpodobně umělá strouha) stékající z návrší od štoly Bílá holubice (Weisse Taube), zbytková voda z příkopu k dolu Mauritius (spojovací příkop vedoucí z Hutního rybníku ke stoupám a hutím pod dolem Mauritius a poté dále po svahu směrem na jihozápad), důlní vody z Festenberské štoly
Délka: 425 m (náhon k rybníku), 460 m (horní příkop), 750 m (spodní příkop)
Využití: zdroj pohonné vody pro stoupy v údolí Bystřice
Využíván do: 2. polovina 19. století
Současný stav: dobře patrný přívodní náhon k rybníku, oba odvodní příkopy v terénu téměř neznatelné, projevují se jen jako široké a velmi nízké pásy.
Další pozorování: Z nádrže Gefeller Teich byly západním směrem vedeny dva příkopy, které jsou od sebe vzdálené 70 m. Stabilní katastr eviduje oba jako funkční v celém rozsahu, vodní mapa z konce 19. století registruje již jeden z nich (vzhledem k nepřesnosti této mapy nelze určit, o který z obou příkopů jde) a i ten je již ve vysvětlivkách popisován jako rozpadlý. Horní příkop vedl podle s. k. do těsné blízkosti Festenberské štoly k dřevěnému objektu s číslem 339, který byl vybaven vodním kolem a sloužil nepochybně jako další provozní objekt dolu Mauritius, jeho přesný účel je dnes však neznámý. K tomuto objektu vedl také spojovací příkop od hutě dolu Mauritius a rybníčku na p. č. 1402 stabilního katastru a dále byla voda sváděna po spádnici do spodního příkopu Gefeller. Tento příkop po načepování vody z Festenberské štoly vedl až k dnešní silnici Hřebečná – Ryžovna, kde vyústil do vodního toku přitékajícího od štoly Eustach a pokračujícího dále ke stoupě na st. p. č. 317 stabilního katastru. Na datech LLS jsou dobře patrné široké valy odpovídající katastrální hranici (na s. k.) a průběhu příkopů. Ve svahu nad horním příkopem probíhá ještě jeden obdobný paralelní pás, pro který doklady příkopu chybí, ale který se sám o sobě projevuje stejně jako pásy v místě zaniklých příkopů.
Příkopy pro stoupy v údolí Bystřice (systém několika menších příkopů, P8)
Stáří: min. polovina 18. století
Zdroj vody: příkopy Gefeller, vodní tok od štoly Eustach, náhon od Bystřice
Délka: cca 1 000 m
Využití: zdroj pohonné vody pro stoupy dolu Mauritius, pro horní mlýn na Hřebečné
Využívány do: přelom 19. a 20. století
Současný stav: zčásti patrný příkop mezi stoupami na původních st. p. č. 317 a 315, dobře zachovaný příkop západně od štoly Blasius (dochována kamenná vyzdívka) vedoucí ke stoupě na st. p. č. 292, v jižní části jsou příkopy většinou překryty pozdějšími terénními úpravami.
Zděný vodní příkop mezi někdejšími stoupami v údolí Bystřice
Další pozorování: Četné stoupy v údolí Bystřice na Hřebečné zmiňuje již Schaller (1785). Na základě stabilního katastru a údajů z vodní knihy lze dovodit, že zde pracovalo minimálně pět stoup, patřících k dolu Mauritius, které stály na stavebních parcelách stabilního katastru (odshora dolů) č. 317, 315, 292, 272 a 270. Na konci 19. století z nich byla v provozu pouze stoupa na st. p. č. 292. Přívod vody ke stoupě na st. p. č. 317 byl podle indikační skici s. k. složitý: voda sem proudila jednak přímo odbočkou ze spodního příkopu Gefeller (p. č. 1474 a 1467), ale zároveň i z výše uvedeného vodního toku od štoly Eustach (p. č. 1413) a také krátkým vodním náhonem z Bystřice (p. č. 1466). Od stoupy byla voda odváděna zčásti do Bystřice, zčásti vodním příkopem ke stoupě na st. p. č. 315. Letecké snímkování z 30. let 20. století zachycuje svrchní stoupu (317) již jako rozvalinu na rozdíl od objektu na st. p. č. 315, který tehdy ještě stál. Od této budovy byl veden dále na západ zpočátku velmi dobře patrný příkop na p. č. 1991 stabilního katastru, který měl odbočku ke stoupě na st. p. č. 292. Hlavní větev příkopu, označovaná na s. k. jako Mühlbach, pak po esovitém prohnutí pokračovala dále na jihozápad víceméně paralelně s tokem Bystřice ke stoupám na st. p. č. 272 a 270, aby se pak napojila na náhon vedoucí k hornímu mlýnu v Hřebečné na st. p. č. 259 (původní budova mlýna již neexistuje, v jejích místech stojí novodobý rekreační objekt). Na datech LLS jsou vodní příkopy ve spodní části tohoto území setřeny poválečnými terénními úpravami.
Uvedené hlavní příkopy doplňovala řada menších spojek, zčásti popsaných výše, běžících obvykle více či méně kolmo na vrstevnici, které sloužily k optimalizaci vodního hospodářství a k převádění nepotřebné vody k níže ležícím dílům. Vznikaly buď současně s budováním hlavních příkopů, ale někdy i v pozdějším období. Příkladem takovéto druhotné úpravy je spojka mezi příkopy P1 a P4, jíž byla voda z příkopu P1 u Schneppovy pinky (která jeho původní průběh přerušila) svedena později níže k dalšímu využití.
Závěr
Celkově lze konstatovat podstatně větší rozsah vodního hospodářství ve východní části revíru, v prostoru dolu Mauritius. Východní část systému byla na většině rozsahu funkční ještě kolem poloviny 19. století a je obvykle dobře patrná i na datech LLS, s výjimkou míst dotčených planýrkami v druhé polovině 20. století. Tento fakt souvisí jednak s tím, že zatímco báňské aktivity v západní části revíru ustaly již v 18. století, v dole Mauritius pokračovaly s malými přestávkami i po celé 19. století a byly ještě několikrát obnoveny i v první polovině 20. století, kdy již ovšem vodní hospodářství ztratilo pro těžbu svůj rozhodující význam. Druhou skutečností je, že naprostá většina úpravárenských a zpracovatelských provozů byla umístěna právě v okolí dolu Mauritius, resp. v údolí Bystřice pod ním.
Těžba ve východní části revíru začala povrchovými pracemi v nejvyšších partiích návrší u Schneppovy pinky a nad ní, kde se nacházelo nejbohatší cínové zrudnění. Teprve v další fázi byly zakládány štoly, jejichž ústí – ruku v ruce s tím, jak těžba postupovala do hloubky – ležela postupně stále níže po svahu. V souladu s tímto historickým vývojem těžby se vyvíjel i vodohospodářský systém. Nejstarší vodní díla z 16. století, reprezentovaná příkopem P1 (Alter Kunstgraben), se nacházejí v nejvyšší výškové úrovni, níže umístěná díla P3 a P4 a P6 jsou patrně poněkud mladší a vznikla nejpozději kolem poloviny 18. století, patrně však již podstatně dříve (zejména příkop od štoly Jiří).
Mladší je naproti tomu nepochybně příkop P5 (Mauritzi nebo Göppelgraben), který byl vybudován krátce kolem roku 1760 a převzal pak úlohu hlavního vodního přivaděče jak pro důl Mauritius, tak pro okolní úpravárenské a hutní provozy. Ve druhé polovině 18. století, kdy nastalo období druhé konjunktury těžby, mohl být rovněž vybudován báňský rybník Gefeller Teich a vodní příkopy z něj vedoucí.
Nejistá je datace vodních příkopů, které se nacházejí v údolí Bystřice a sloužily k pohonu stoup na drcení rudy. I v tomto případě lze předpokládat, že hospodářské zázemí revíru vzniklo v těchto místech alespoň částečně již v nejstarším období těžby. Určitým dokladem pro toto tvrzení je terénní situace kolem ústí dědičné štoly Blasius zaražené v roce 1751, která po svém založení odváděla většinu důlních vod z dolu Mauritius. V okolí štoly je totiž narušen průběh vodních příkopů ke stoupám, a ty proto musí být staršího data. Silný výtok z vody z Blasiovy štoly je navíc odváděn přímo do Bystřice. Kdyby byly příkopy pro stoupy mladší, nepochybně by tento vydatný zdroj vody využily.
Souhrnná délka vodních příkopů na Hřebečné
Název příkopu / Délka (m)
Alter Kunstgraben: 1 760
Neuer Kunstgraben: 290
Propojení Alter Kunstgraben – Moritz Graben: 180
Moritz Kunstgraben (Göppelgraben): 2 300
Georgstöllner Wassergraben: 1 230
Barbara Teich – Dionisi Stollen Graben: 770
Propojení Hutní rybník – Gefeller Graben: 300
Přívodní příkop k Gefeller Teich: 425
Gefeller Graben 1 (svrchní): 460
Gefeller Graben 2 (spodní): 750
Příkopy ke stoupám v údolí: 1 000
Annagraben*: 900
Celkem: 10 365
Souhrnná plocha báňských rybníků na Hřebečné
Název rybníku / Plocha (m2)
Mrtvý rybník: 17 000
Katharina Teich: cca 4600
Schmiedenteich: cca 2500
Barbara Teich: cca 4 000
Hütten Teich: 1 385
rybník nad Hütten Teich: 863
rybník pod hutí u dolu Mauritius: 120
Gefeller Teich: 3 399
rybník pro příkop ke štole Anna*: 1 300
Celkem: 35 167
*rybník a příkop nebyly založeny pro potřeby cínových dolů, ale sloužily jako zdroj pohonné vody pro zařízení stříbrorudných dolů Ďábelský cech a štola Anna na levém břehu Bystřice
Pro zvětšení klikni na obrázek