Kolik bylo na Hřebečné získáno cínu

Cínové ložisko Hřebečná bylo jedním z nejbohatších v české části Krušných hor, objemem těžby se mu mohla rovnat pouze Krupka a v novější době Cínovec. Údaje o množství cínu získaného zejména v nejstarším období těžby v 16. století však prakticky zcela scházejí a i z pozdějších dob jsou dochovány pouze zlomkovitě. Celkový rozsah těžby a produkce cínu tak lze jen odhadovat.

Určité vodítko o rozsahu těžby v nejstarším období dává archivní údaj, podle nějž od posledního kvartálu roku 1562 do posledního kvartálu roku 1563 (tedy za jeden rok) bylo z rudy vytěžené v Horní Blatné, na Božím Daru a na Hřebečné získáno 3 724 centnýřů a 96 liber, tj. zhruba 190 tun cínu. Na Přední i Zadní Hřebečnou mohla připadat polovina i více z tohoto množství, snad až kolem 100 tun. V tomto období byla přitom těžba na vrcholu, a uvedených 100 tun tak lze pokládat za přibližný strop cínové produkce na Hřebečné. Pro představu: uvedených 3 724 centnýřů cínu mělo v polovině 16. století hodnotu cca 78 000 tolarů. I když samozřejmě nešlo o čistý zisk (z této sumy je třeba odečíst náklady na mzdy, vybavení dolů, nástroje, na úpravu a tavení rudy aj.), postačoval jen roční výnos cínových dolů v Horní Blatné, na Božím Daru a na Hřebečné na nákup několika menších panství.

Přední Hřebečná

Rozsah těžby lze odhadovat pouze na základě velikosti zdejších povrchových dobývek (úbytku hmoty v důsledku těžby) a předpokládané kovnatosti rud.

Určitou představu o kovnatosti zdejší rudy poskytují údaje ze sporu těžařů na Pachmannově žíle a žíle Tří králů s jejich sousedy z dolu Rote Grube v 60. a 70. letech 16. století. Z materiálů vyplývá, že v letech 1561–1567 bylo na dole Rote Grube vytěženo asi 28 200 kubíků rudy, přitom z 1 212 kubíků vydobytých ze sporného úseku na Pachmannově žíle bylo vyrobeno 7,6 tuny cínu. Z toho by vyplývalo, že ruda obsahovala pouze 0,22 % Sn (resp. že výtěžek odpovídal 0,22 % Sn, až polovina cínu obsaženého v rudě se ztrácela při hutním zpracování). Tento údaj však lze pokládat za příliš nízký a možná i záměrně zkreslený těžaři dolu Rote Grube, kteří za kov získaný z Pachmannovy žíly měli platit náhradu, a proto nepochybně nebylo v jejich zájmu uvádět příliš vysoká čísla. V souladu s Kratochvílem (1967) lze předpokládat, že starci by neprovozovali na Přední Hřebečné tak rozsáhlé dolování, kdyby greiseny neobsahovaly alespoň 0,4–0,5 % Sn. V bohatších partiích musely být obsahy cínu ještě daleko vyšší, nad 1 % nebo i víc. I při obsahu jen 0,22 % by ovšem objem kovu získaný na Rote Grube v letech 1561–1567 činil přibližně 180 t, tedy roční produkce jen tohoto jednoho dolu by dosahovala 25 tun, spíše však byla mnohem vyšší.

O obsazích cínu v rudě z Přední Hřebečné dávají určitou představu také analýzy vzorků z vrtů provedených za druhé světové války. Byly v nich zjištěny obsahy cínu v desetinách procent (0,13–0,55 % Sn), ovšem vrty mohly zastihnout bohatší partie jen náhodou, takže uvedené hodnoty o skutečné kovnatosti těžené rudy mnoho nevypovídají..

Teuscher (1940) spočetl celkový objem pinky dolu Rote Grube (Georgspinge), Novoroční pinky (horní Georgspinge) a pinek na příčném pásmu Löwen na více než 200 000 m3 a tomu odpovídající množství vytěžené rudy na 606 000 t. I když je tento výpočet poněkud nadsazený, odpovídá úbytek hmoty v těchto a dalších menších pinkách minimálně 150 000 m3 a hmotnost rudy alespoň 430 000 t. Při obsahu 0,5 % Sn by toto množství rudy dalo více než 2 150 tun kovového cínu, při obsahu 1 % Sn by šlo o 4 300 tun Sn, a to jen v povrchových partiích dolů do hloubky kolem 10–15, v případě pinky dolu Rote Grube až do 25 m. Protože však některé doly zasahovaly do hloubky i přes 60 m, mohla být celková teoretická produkce (bez ztráty kovu při úpravě a hutnění) přinejmenším dvojnásobná (4 300 – 8 600 tun Sn) s tím, že maximum kovu bylo získáno do třicetileté války, později, do poloviny 18. století, již byla těžba nepochybně nižší.

Zadní Hřebečná

Údaje o rozsahu těžby v této části ložiska v 16. století a na počátku 17. století scházejí úplně.

Těžba v té době probíhala v povrchové části ložiska a dále až po úroveň Festenberské štoly a částečně i pod ní, pokud to umožňovalo odvodňování dolů. Práce v této době tak mohly dospět až do hloubek kolem 70–100 m v oblasti Schneppovy pinky a kolem 130 m v nejsevernější části ložiska. Pokud by bylo rozfáráno hlavní rudní pásmo v celé produktivní délce cca 450 m do hloubky 100 m, znamenalo by to při průměrné šířce pásma 5 m přes 600 000 tun rudy, tj. kolem 3 000 t Sn při kovnatosti 0,5 % a 6 000 t Sn při kovnatosti 1 %. K tomu je třeba připočíst i výtěžky z dalších hlavních žil Zinngrübner, Heiliger Kreuz a Dreifaltigkeit v řádu 750–1 500 tun. Celkově se tak mohla produkce cínu pohybovat snad až kolem 7 500 tun.

Detailnější údaje o produkci v pozdější době lze odvodit z odvodů kostelního desátku v letech 1731–1810 (Ježek 1933), kdy dolování na Zadní Hřebečné prožívalo druhou konjunkturu. Celkově bylo podle těchto dat získáno 20 673 centnýřů, tj. téměř 1 200 tun cín s maximem v roce 1795, kdy roční produkce dosáhla 63 tun (viz graf). Datová řada však není úplná, údaje o některých rocích v ní scházejí, což se týká zvláště 90. let 18. století, kdy produkce kulminovala. Interpolací existujících dat lze dospět k závěru, že celková produkce v letech 1731–1810 přesáhla 2 000 tun cínu.

Později v 19. století bylo ložisko jen rabováno a produkce se pohybovala nejvýše kolem 5–10 tun cínu ročně. Do roku 1878, kdy důl Mauritius získala britská těžební společnost, představovala v souhrnu maximálně asi jen 300 tun.

Pro následující období 1878–1891 existují druhé přesnější údaje.