přeskočit k navigaci »

Tady jsem Úvod > Hornictví na Hřebečné > Historie dobývání cínu na Hřebečné

Historie dobývání cínu na Hřebečné

"Hengst angangen" (povstal Hengst) – tímto stručným záznamem jáchymovského pastora a kronikáře Johanna Mathesia (1504–1565), vztahujícím se k 4. čtvrtletí roku 1545, počíná známá historie Hřebečné a zdejšího cínového ložiska, jednoho z největších v Krušných horách. Záznam je uveden v kolonce "Bergregiment", do níž Mathesius zapisoval důležité skutečnosti o dolování v jáchymovském revíru. A i když to není přesně doloženo, obvykle se soudí, že Mathesiův záznam se vztahuje k založení obou hlavních dolů na Hřebečné – dolu Rote Grube na tzv. Přední Hřebečné (Vorder Hengst), ale snad i Behrova dolu na Zadní Hřebečné (Hinter Hengst), který v pozdějších staletích proslul pod jménem důl sv. Mauritia. Mathesiův údaj potvrzuje i fakt, že 20. října 1545 udělil král Ferdinand I. jáchymovské obci výtěžek z cínové váhy pro nově založený důl na Hengstu.

Výřez z Mathesiovy kroniky (1562) s údajem o vzniku Hřebečné (Hengst)

Výřez z Mathesiovy kroniky (1562) s údajem o vzniku Hřebečné (Hengst)

Už samotné založení hlubinného dolu přitom nasvědčuje tomu, že ložiska cínovce na Hřebečné musela být známa dříve, protože hlubinnému dolování vždy o řadu let předcházela etapa průzkumu a ověřování ložisek, eventuálně etapa získávání cínu rýžováním z náplavů a svahových sedimentů. Sám Mathesius ve svých hornických kázáních připomíná, že "rýžoviště na Hřebečné dávala, pokud lidská paměť sahá, dobré výtěžky". Kronika Horní Blatné z první poloviny 19. století hovoří dokonce o tom, že těžba cínu na Hřebečné začala již kolem roku 1300, Jangl (1988) soudí, že na Přední Hřebečné začala báňská činnost nejpozději už kolem poloviny 15. století, a někdejší ředitel dolu Mauritius Antonín Chlupsa (1929) s odkazem na dnes již zřejmě neexistující záznamy o kostelních desátcích klade zahájení těžby na Hřebečné do roku 1528.

Spolehlivě však lze rozvoj zdejší báňské činnosti sledovat až od poloviny 16. století. Naprostá většina zpráv z této doby se přitom týká západní části ložiska na Přední Hřebečné, kde byla v této době těžba daleko rozsáhlejší a významnější než na Zadní Hřebečné, o čemž dosud svědčí obrovské povrchové dobývky v okolí dolů Rote Grube, Katharina, Christoph, Jahrküchel, Neues Jahr, Wildbahn aj. Báňské aktivity v této oblasti však až na výjimky skončily už v polovině 18. století, zatímco důl Mauritius se právě v této době nadechoval k novému rozmachu a těžba v něm byla ukončena až v roce 1944, po 400 letech od jeho pravděpodobného založení.

Dolování cínu na Hřebečné se zpočátku vyvíjelo velmi překotně, ale zároveň i velmi úspěšně. Svědčí o tom velký počet propůjček na nové důlní míry udělených již v prvních letech dolování i skutečnost, že v názvu báňského řádu, který vydal král Ferdinand I. pro tzv. lesní cínové doly v roce 1548, je Hengst uveden na prvním místě, teprve za ním následují Pernink, Horní Blatná, Boží Dar, Zlatý Kopec a další místa v horním Krušnohoří. Hřebečná tehdy svým významem ostatní cínové doly na Jáchymovsku, ale i v širším regionu jednoznačně předčila. Jestliže například výtěžek cínových dolů na Hengstu, v Horní Blatné a Božím Daru činil od konce roku 1562 do konce roku následujícího celkem 190 tun cínu, na Hřebečnou připadala snad až polovina z tohoto množství, bezmála 100 tun.

Důl Rote Grube (Červená jáma) na vyobrazení z roku 1562 (originál uložen v Národním archivu)

Důl Rote Grube (Červená jáma) na vyobrazení z roku 1562 (originál uložen v Národním archivu)

Z tohoto počátečního období jsou poměrně dobře doloženy práce na dolu Rote Grube i na okolních dolech, a to i díky vleklému soudnímu sporu mezi těžaři na Pachmannově žíle a žíle Tří králů s jejich sousedy na Rote Grube, který se táhl od roku 1561 minimálně do poloviny 70. let 16. století, a protože se jej zúčastnili i zahraniční těžaři ze Saska a Tyrolska, musela o něm opakovaně rozhodovat císařská komise v Praze. Z této doby (1562) pocházejí i dvě nádherná kolorovaná zobrazení dolu Rote Grube, jejichž originál je uložen v Národním archivu. Naproti tomu o Behrově dolu, nazvaném po jeho zakladateli Paulu Beerovi (Behrovi) a spravovaném soukromým těžařstvem, se z této doby nedochovaly prakticky žádné záznamy. Jednou z výjimek je zpráva, pocházející ovšem až z roku 1596, podle níž se Paulu Beerovi povoluje, aby do svého dolu zavedl vodu ze tří studní na Hengstu. V této době již přitom byly v plném proudu práce na jižním rudním sloupu v okolí pozdější Schneppovy pinky (z roku 1597 se dochovala zpráva o pracích na Trojické poruše, kde byly oproti dřívějším předpokladům nalezeny cínové rudy s obdobnou kovnatostí jako na hlavních žilách), probíhala těžba na žíle Zinngrübner a dalších. Kromě hlavního Behrova dolu zde bylo v provozu i několik dalších (například Zinn Grube, Alter Johannes, Heiliger Kreuz, Dreifaltigkeit nebo Drei Brüder), které však brzy splynuly s Behrovým dolem. Zakladatel dolu Mauritius Paul Beer zemřel o Vánocích roku 1604 a byl pohřben v jáchymovském kostele. Výtěžky cínu sice na počátku 17. století v porovnání s předchozími desetiletími klesaly, přesto však byly stále vysoké. k čemuž přispívaly i rýžovnické práce na sekundárních ložiskách. Ještě kolem roku 1610 dosahovala výroba cínu až 40 t cínu za rok, na počátku třicetileté války již však pravděpodobně klesla pod 10 t za rok (Jangl 1988).

Přesto cínové doly na Hřebečné na rozdíl od mnoha jiných v Krušnohoří přečkaly turbulence třicetileté války v relativně dobrém stavu. Krátce po ní však i ony musely čelit odlivu pracovní síly do Saska. Hřebečná byla před třicetiletou válkou ryze luteránská a teprve zesílená reformace v 50. letech 17. století přinutila zdejší havíře buď konvertovat na katolickou víru, nebo emigrovat do protestantského Saska. Těžařstvo Behrova dolu se teprve v roce 1660 po dlouhých předchozích rozepřích zavázalo platit kostelu příslušný odvod z vyrobeného cínu. Rekatolizace postupovala jen zvolna, jak dokládá i zpráva z roku 1676, která říká: "Zatímco ještě před čtvrt rokem byli na Behrově cvitrovém dolu kromě asi 40 luteránských horníků jen dva katolíci, nyní už tam není luterán žádný." A zpráva z roku 1677 pak hlásí: "Abertamští a k nim příslušející Hengstští byli obráceni na katolickou víru. Doly byly osazeny katolickými horníky. Prázdné domy po emigrantech byly obsazeny novými příchozími."

Dnes pravděpodobně již neexistující socha patrona dolu Mauritius na snímku abertamského fotografa Alexandra Wüsta z doby kolem roku 1930

Dnes pravděpodobně již neexistující socha patrona dolu Mauritius na snímku abertamského fotografa Alexandra Wüsta z doby kolem roku 1930

Pravděpodobně do doby krátce po třicetileté válce spadá i přejmenování Behrova dolu na důl sv. Mauritia. Důl byl pojmenován na počest katolického světce a mučedníka Mauritia (Moritze), který se podle legendy jako velitel římské, tzv. Thébské legie odmítl účastnit pohanských rituálů a byl za to spolu s dalšími vojáky Thébské legie kolem roku 300 n. l. zavražděn. Proč byl jako patron dolu zvolen právě svatý Mauritius, není z historických pramenů známé, protože však tento světec je mj. ochráncem koní, lze spekulovat, že výběr světce mohl souviset s původním názvem Hřebečné Hengst, tj. v němčině hřebec. Na oslavu patrona dolu byla na Hřebečné zhotovena i jeho jezdecká socha, která podle předválečné fotografie abertamského fotografa Alexandra Wüsta vznikla v roce 1659, Ježek (1933) klade její vytvoření do roku 1731. Socha byla po dlouhou dobu umístěna v šachetní budově dolu Mauritius, po jejímž zboření asi v roce 1924 byla přenesena do kostela Čtrnácti svatých pomocníků v Abertamech. Její osud po roce 1945 je bohužel neznámý.

Z konce 17. století (1689–1691) jsou známy obnovovací práce na dědičné štole Georg na Přední Hřebečné, štolou byly otevřeny téměř všechny zdejší důležitější doly, a to do hloubky až téměř 60 m, jen výjimečně i větší (Hašková et al. 1989). Na konci 17. a počátkem 18. století se abertamská obec pokoušela o vyzmáhání a prodloužení dědičné štoly Schaf, která měla podsednout doly v okolí Rote Grube. Ražba této štoly však skončila pro vysoké ztráty a nedostatek důlního dříví v roce 1724, aniž bylo dosaženo zamýšleného výsledku. Na Přední Hřebečné pak ještě po nějakou dobu pracovali drobní těžaři na několika mělkých dolech, do roku 1747 však všechny práce v této části ložiska ustaly.

Zcela jiná byla situace v komplexu dolu Mauritius, který po roce 1730 zažil obrovský rozmach, jenž trval po celý zbytek 18. století a skončil až na počátku 19. století. Z tohoto období se také zachovalo mnohem více historických zpráv, které umožňují sledovat průběh prací a jejich rozsah.

Hlavní zájem těžařstva dolu Mauritius se tehdy soustředil zejména na oblast severního rudního sloupu do míst, kde se žíly Mauritius a Führinger, probíhající zde těsně vedle sebe, kříží se žilami Zinngrübner a Heiliger Kreuz a dalšími, a to i přesto, že v této části ložiska probíhaly intenzivní práce již od 16. století a počátkem 18. století už bylo místy dosaženo hloubek i kolem 200 m. Těžba v hloubce však narážela na značné problémy s odvodňováním dolu.

V roce 1738 proto začalo na úrovni Festenberské štoly hloubení nové slepé vodotěžné šachty vybavené vodotěžným strojem, který už v roce 1742 umožňoval těžbu z hloubek až kolem 60 m (30 láter, 1 látro odpovídá zhruba 1,9 m) pod úrovní štoly. Při hloubení této šachty byly nalezeny velmi bohaté cvitry. V tomto roce byla bohatá ruda zastižena rovněž v hloubce 105 láter na žíle Führinger (Vierünger), tato ruda dávala pětkrát víc cínu než ruda těžená nad Festenberskou štolou. Při ražení důlních děl se na Hřebečné do této doby využívalo kromě ruční práce zejména sázení ohněm. V roce 1743 však této metodě odzvonilo a později již zcela převládly střelné práce, což urychlilo postup ražeb.

Až do poloviny 18. století byla Festenberská štola hlavní dědičnou štolou revíru. V roce 1751 však začala v údolí Bystřice ražba nové dědičné štoly Blasius, která už v roce 1765 dosáhla délky 320 láter (cca 610 m) a po svém dokončení před rokem 1785 měřila 1 600 m. Štola Blasius zastihla ložisko o více než 40 m hlouběji než Festenberská štola, a umožnila tak těžbu a odvodňování dolu do větších hloubek. V souvislosti s ražbou štoly Blasius nabyla na významu i pozdější hlavní těžní jáma revíru – žentourová jáma Mauritius. Až do roku 1760 totiž probíhala doprava rudy z dolu na povrch pouze pomocí vrátků, což ale při hloubkách kolem 200 m bylo obtížné a nákladné. Těžařstvo dolu proto v šachtě, jež byla již dříve vyhloubena v místě zvaním reicher Bock po žíle Führinger do hloubky zhruba 20 m, nainstalovalo v roce 1764 těžní stroj vybavený brzdou k brzdění vodního kola. Tato jáma pak byla prohloubena až na úroveň Blasiovy štoly a byl v ní zároveň postaven vodotěžný stroj. Po dokončení Blasiovy štoly byla všechna důlní voda svedena na tento obzor.

Výřez z kopie Putzovy mapy (1785) zobrazující šachetní budovu dolu Mauritius a vantroky přivádějící vodu na vodní kolo

Výřez z kopie Putzovy mapy (1785) zobrazující šachetní budovu dolu Mauritius a vantroky přivádějící vodu na vodní kolo

Dostatek pohonné vody pro těžný a vodotěžný stroj na jámě Mauritius zajistil nový vyzděný a kameny svrchu obložený vodní příkop Göppelgraben, který přiváděl vodu na vzdálenost téměř 2,5 km z říčky Červená Bystřice. Aby měl příkop stále dostatek vody, byla v pramenné oblasti Červené Bystřice pod Božídarským Špičákem počátkem 60. let 18. století vybudována velká umělá vodní nádrž s mohutnou sypanou hrází, která byla podle dolu pojmenována Maurizi Teich nebo Behrischer Teich (dnes Mrtvý rybník). Z příkopu se do současnosti dochovala jen malá část, neboť zejména ve své střední části je překryt novodobými melioracemi. Město Abertamy za přispění Karlovarského kraje a s pomocí Spolku přátel dolu sv. Mauritius se nyní snaží alespoň část příkop u dolu Mauritius obnovit. Zjistilo se přitom, že příkop byl až 1 m hluboký a jeho dno bylo izolováno vrstvou jílu.

Voda z příkopu k dolu Mauritius zároveň sloužila k pohonu řady povrchových provozních zařízení, která stála v blízkosti šachty. V roce 1765 patřily k dolu kromě tří cáchoven také huť s tavicími pecemi, kovárna s uhelnou, pila, osm stoupoven (každá s 9 železnými pěcholy, později bylo vybudováno pět dalších). K provozu těžního stroje, stoupoven a hutě byl vybudován rozsáhlý systém vodního hospodářství (viz kapitolu o vodním hospodářství). Na počátku června 1772 položen základní kámen k nové arzénové huti, která byla zprovozněna v roce 1773 a měla jednu pec na tavení cínu, jednu na tavení strusky a jednu pražicí pec s 42 sáhy dlouhým kouřovodem, jehož násep je v terénu dosud dobře patrný.

Okolí jámy Mauritius na Putzově mapě z roku 1785 (upravil Lutz Mitka, www.unbekannter-bergbau.de)

Okolí jámy Mauritius na Putzově mapě z roku 1785 (upravil Lutz Mitka, www.unbekannter-bergbau.de)

Jak vypadalo rozfárání dolu Mauritius koncem 18. století a jaká důlní zařízení zde byla v provozu, znázorňuje podrobná mapa abertamského horního přísežného Kajetána Putze z roku 1785 a jen o málo mladší mapa jeho nástupce Ferdinanda Fischera z roku 1789. Již v této době existovala rozsáhlá Schneppova pinka v oblasti jižního rudního sloupu (vznikla již před rokem 1765) a práce v těchto místech později nepokračovaly. Pinka, vzniklá kombinací povrchového a podzemního dobývání, zasahovala až pod úroveň Festenberské štoly a její hloubka, resp. hloubka zavaleného prostoru tak činila kolem 70 m. Dnešní dno pinky se přitom nachází nejvýše 20 m pod okolním povrchem. Hlavní důlní práce se ve druhé polovině 18. století soustředily do oblasti severního rudního sloupu. Tento přes 200 m dlouhý úsek byl rozfárán poměrně pravidelnou, hustou sítí patýrek a mezilehlých dobývek. Pod úrovní Festenberské štoly to byla 4 patra až po úroveň staré slepé těžné jámy, patro Hundslauf, patro odpovídající Blasiově štole a pod ní 1. a 2. Mittellauf, 1. Maurizi Lauf, 1. Maurizilauf Mitellauf a 2. Maurizi Lauf.

Ani v této době však nebyly zcela zapomenuty doly na Přední Hřebečné, o čemž svědčí vícenásobné pokusy o jejich podsednutí pomocí důlních prací vedených ze Zadní Hřebečné. V roce 1765 začala ražba překopu po Trojické poruše na úrovni Festenberské štoly, práce však po vyražení zhruba 300 m musely být koncem 19. století ukončeny kvůli potížím s přívodem čerstvého vzduchu. Další pokus se udál v letech 1795–1809, kdy byl vyražen na úrovní štoly Blasius překop dlouhý téměř 700 m (350 láter), ale ani tentokrát nebylo cíle dosaženo (Günther 1857 ), k dolu Rote Grube zbývala ještě přibližně jednou tolik. V samém závěru 18. století se těžařstvo dolu Mauritius pokusilo vyzmáhat staré šachty Wildbahn a Panthaleon na Přední Hřebečné, ani tyto práce, které skončily v roce 1797, však nepřinesly úspěch (Kratochvíl 1967).

Zároveň byla řešena také otázka eventuálního pokračování ložiska směrem na sever od jílové poruchy zvané Faule, která utíná hlavní žíly ložiska. V roce 1791 se uskutečnil pokus prorazit tuto poruchu na úrovni obzoru Hund-Lauf-Strecke (6 m nad Blasiovou štolou). Práce dosáhly až zhruba 15 m za zlom a bylo při nich nalezeno několik slabých greisenových žilek, ale také cvitr s mocností 2 m a středně bohatým zrudněním. Vzhledem k existenci bohatších rud na jiných místech ložiska zde však práce dále nepokračovaly.

Na počátku 19. století se však množství cínu vytěženého v dole Mauritius začalo rychle snižovat. Namísto pravidelné těžby navíc nastoupila zhruba od druhého desetiletí 19. století etapa rabování ložiska, během níž byly dotěžovány zbytky rud zachované v bezpečnostních pilířích a vyrubány stropy mezi patry. Tím byla narušena dosavadní pravidelnost důlního díla a vznikly ohromné podzemní komory. Krizi dolu umocnila hospodářská situace v rakouské monarchii, která v roce 1811 musela vyhlásit státní bankrot.

V některých pramenech se uvádí, že v roce 1805 těžařstvo dolu Mauritius prodalo celý důl jáchymovské obci. Patrně však jde o omyl vzniklý při přepisu původního zdroje (Günther 1857), protože v jiných pramenech se těžařstvo objevuje jako vlastník i v dalších letech. Důl však pracoval se značnými výkyvy a v některých letech (například v roce 1822) byl dokonce uzavřen. V letech 1824–1829 v něm pracovalo až třicet horníků a ročně se vyrobilo 6–8 t cínu. V roce 1829 pak byl důl Mauritius včetně stoupoven, huti a všeho příslušenství předán do nájmu místnímu horníkovi Josefu Schreiberovi (Günther 1857), který v letech 1829–1833 pokračoval v těžbě s 40–70 muži, ročně se vytavilo až 9 t cínu. Podobně ve 40. letech je uváděno osazenstvo dolu 80 mužů a výroba cínu kolem 8 t ročně. V roce 1851 se však Josef Schreiber stal obětí důlního neštěstí na Mauritiu.

Historie dolu v 50.–70. letech 19. století je poměrně nejasná, protože jednotlivé zdroje si často protiřečí. K roku 1852 uvádí Hrabák (1902) existující důl s tavírnou a z roku 1857 pochází statistika, podle níž v rámci horního hejtmanství Chomutov bylo vydobyto 257 vídeňských centů cínu, a to převážně z dolu Mauritius. Naproti tomu podle Günthera (1857) byl důl v letech 1854–1858 mimo provoz. Stav z této doby popisuje nejpodrobněji Vogl (1856): "Důl se nachází ve špatném stavu, přesto však množství úpravárenských a dalších zařízení svědčí o dřívějším rozmachu tohoto více než 300 let starého dolu. Důl Mauritius má svislou hlavní, těžní a sleznou jámu raženou v pevné hornině a vybavenou brzdovým přístrojem, kterým se cvitr zdvihá na den a po dřevěné dráze odváží k výsypům. Odtud dováží se povozy do níže položených stoup, z nichž se koncentrované cínové šlichy dovážejí opět do blízkosti šachetní budovy k huti. V huti byla před několika lety vybudována nová anglická pražná pec, která měla výhodný vliv na cín zde vyráběný. K cínovcovému dolu patří hornická kovárna, vodní pila a několik stoupoven."

Pravděpodobně v roce 1858 (popřípadě ale až v roce 1876) koupil důl Mauritius saský horní přísežný W. Tröger, který v 50. letech mimo jiné získal od státu i stříbrné doly na Božím Daru a ve Vejprtech. V roce 1858 založené těžařstvo Mauritius Gewerkschaft rozšířilo v letech 1864 a 1865 majetek dolu o tři důlní míry, po roce 1865 obnovilo štolu Blasius a do konce 70. let z větší části znovu vyzmáhalo hlavní jámu (archiv Geofondu, P4222). V 60. letech se roční výroba na Mauritiu pohybovala kolem 5 t cínu (Günther 1857).

Nejspíše v roce 1878 prodal Tröger celý důlní závod za 130 000 zlatých britské společnosti Philibrick and Onnomay z Londýna (www.hornictvi.info); jméno této společnosti je uváděno také jako Phillbrik a Onnomey (Ježek 1933), Phillbrick & Onnomay (Rüger 1941) nebo Tembrink, Omenay et Comp. (Jangl 1988). V letech 1879 až 1886 bylo provedeno pět těžebních pokusů nad úrovní Blasiovy štoly i pod ní, v roce 1883 v dole pracovalo až 80 lidí. Již zpočátku byla obnovena obchozí chodba kolem dobývek v hlavním greisenovém pásmu mezi žílou Zinngrübner a Šestou žílou, čímž byla po dlouhé době zpřístupněna severní, nejbohatší část ložiska. Důl byl vybaven moderním zařízením z Anglie, byly postavena parní stoupovna s 16 a později 8 pěcholy a úprava suroviny probíhala podle anglického vzoru. Byla rovněž instalována odmetavá pražná pec, která umožnila výrobu kovu vyšší kvality, cínový koncentrát však byl zasílán i do Anglie. V roce 1884 byl postaven parní stroj i v hloubce 146 m v dole samém, aby zajistil odvodňování severní části dolu, kvůli proděravění komínu však jeho provoz musel být brzy zastaven. Na jih od čerpací jámy byla založena nová těžní slepá šachta, která zastihla nedotčené bohaté greiseny. Celkově bylo v letech 1879 až 1886 vytěženo 9 200 tun rudniny, přičemž v 6 700 tun rudniny získané v místech, kde se těžilo již v minulosti, se obsah cínovce pohyboval mezi 1 a 2 %, ale v nově otevřených partiích 43 m pod úrovní Blasiovy štoly byly v roce 1886 zjištěny vysoké obsahy 2,5 až 6,5 % cínovce (v průměru zhruba 2 % Sn). Po úpravě bylo z vytěžené rudniny získáno 177 t cínovce a přibližně 100 t čistého kovu. Kromě toho bylo vyrobena také 42,5 t arzeniku.

Koncem roku 1886 byl důl dán mimo provoz a až do roku 1889 jen udržován. V roce 1890 byla v dole instalována podzemní elektrická turbína pro účely těžby i odvodňování a byla obnovena těžba na hlavní žíle pod úrovní Blasiovy štoly, která trvala až do dubna 1891. Koncem dubna 1891 Angličané práce na dolu Mauritius z finančních důvodů zcela zastavili. Datum uzavření dolu se shoduje s krachem londýnské banky Baring Brothers v roce 1890 a začátkem světové hospodářské krize, která negativně i provoz dalších cínových dolů v Krušnohoří.

Po roce 1891 byl důl po 15 let patrně zcela mimo provoz a v roce 1906 byly dokonce vymazány jeho důlní míry. Ložisko na Hřebečné tak bylo uvolněno pro průzkum, čehož v roce 1907 využili M. A. Oppermann a hornoslavkovský šichtmistr Johann Paulus, kteří opět začali zmáhat Blasiovu štolu. V roce 1908 objevili zásoby dobyvatelných cínových rud a bylo jim propůjčeno 12 jednoduchých dolových měr, které z větší části pokrývaly staré míry těžařstva dolu Mauritius. Důlní práce však nezahájili.

Hřebečná na pohlednici z roku 1899. V pravé horní části je patrná šachetní budova dolu Mauritius a šikmo vpravo pod ní budova hutě

Hřebečná na pohlednici z roku 1899. V pravé horní části je patrná šachetní budova dolu Mauritius a šikmo vpravo pod ní budova hutě

V roce 1909 bylo v Abertamech pod vedením důlního odborníka Emila Rügera z Karlových Varů založeno těžařstvo Gewerkschaft für Zinnerzbergbau, do jehož majetku přešly důlní míry ložiska na Hřebečné. Podle zprávy z roku 1911 bylo zmáhání Blasiovy štoly v tuto dobu přerušeno a na nově propůjčených důlních mírách se nepracovalo.

Hřebečná na pohlednici z roku 1925 a zvětšený výřez okolí dolu Mauritius (vlevo nahoře) – místo staré šachetní budovy je na snímku jednoduchá dřevěná těžební věž

Šachetní budova dolu Mauritius kolem roku 1910, v popředí Hutní rybník

Také další osudy dolu jsou poměrně nejasné. Zatímco Ježek (1933) uvádí, že "důl je od doby předválečné majetkem Gewerkschaft für Zinnerzbergbau Abertham", podle údajů na webových stránkách hornictvi.info koupila v roce 1912 důl Mauritius belgická společnost a do dvou let jej vyzmáhala. Nejdříve měla být zpřístupněna Festenberská štola, kterou se fáralo k šachtě a jí na obzor Blasius. Na obzoru Festenberg měla být zpřístupněna chodba po Trojické poruše (podle Haškové et al. 1989 se ovšem práce na Trojické poruše uskutečnily až v letech 1920–1922) a potom postupně celý Blasiův obzor až k poruše Fäule, přezkoumána byla i žíla Zinngrübner. Jižně od Mauritiovy šachty bylo vylámáno skladiště trhavin. Největší naděje byly vkládány do pásma za poruchou Fäule. Při jeho průzkumu na obzoru Hund Strecke se ale prokázalo, že ložisko za touto poruchou nepokračuje (podle Haškové et al. 1989 však byla porucha profárána až v roce 1932).

Za první světové války byly práce v dole jen minimální. V roce 1917 bylo vyměněno odvodňovací potrubí, v letech 1918–1919 byly opravovány lávky v severní části dolu. Poté byl důl udržován a v letech 1922–1923 byl jeho provoz přerušen. V roce 1922 byl učiněn neúspěšný pokus o vyzmáhání štol Eustach a Dionýz (Hašková et al. 1989).

Pravděpodobně i po první světové válce se v důlních aktivitách určitým způsobem angažovali Belgičané, o čemž svědčí například zpráva bruselského důlního inženýra A. Stercka (nedatovaný posudek P390 uložený v archivu Geofondu, pocházející ovšem jednoznačně z doby po r. 1918) i další zprávy z 20. let psané ve francouzštině. Sterck tehdy mj. navrhoval obnovit průzkumné práce na Předním Hřebečné, založit zde novou šachtu o hloubce 160 m s ústím pod jižním okrajem Lví pinky a propojit ji se štolou Blasius překopem po Trojické poruše. Zpráva podává zřejmě dosti nadsazený odhad, že během dvou let by mohlo být získáno 840 t cínu.

Ve 20. letech (asi v roce 1924) byla za blíže neznámých okolností zbourána stará šachetní budova dolu Mauritius a na jejím místě se na pohlednicích z druhé poloviny 20. let objevuje jednoduchá dřevěná těžní věž.

Hřebečná na pohlednici z roku 1925 a zvětšený výřez okolí dolu Mauritius (vlevo nahoře) – místo staré šachetní budovy je na snímku jednoduchá dřevěná těžební věž

Hřebečná na pohlednici z roku 1925 a zvětšený výřez okolí dolu Mauritius (vlevo nahoře) – místo staré šachetní budovy je na snímku jednoduchá dřevěná těžební věž

Nejpozději v roce 1930 se do hry jako vlastník dolu opět vrací abertamské těžařstvo Gewerkschaft für Zinnerzbergbau, kterému na Hřebečné patřilo 12 jednoduchých důlních měr a 16 průzkumných polí pokrývajících celkovou plochu 4,5 x 1,5 km, těžařstvo získalo i pozemky v údolí Bystřice poblíž ústí štoly Blasius. Tato štola byla v roce 1930 "s velkými náklady a nebezpečenstvím" znovu vyzmáhána. V roce 1931 nebo 1932 byla na úrovni štoly Blasius vyhloubena 32 m hluboká slepá šachta, kterou bylo zpřístupněno křížení žil Mauritius a Zinngrübner, a byla na tomto obzoru profárána porucha Fäule, mocná zde až 70 m, cínové zrudnění však za ní nebylo nalezeno. Z této doby pochází rozsáhlá práce o dolech na Hřebečné od profesora příbramské Báňské akademie Bohuslava Ježka (1933), který vkládal naději do další těžby na dole Mauritius v oblasti severního rudního sloupu v hloubkách pod 200 m. Domníval se přitom, že by zde mohlo být získáno ještě až 8 100 tun cínu.

Náraziště jámy Mauritius na pohlednici asi z 30. let

Náraziště jámy Mauritius na pohlednici asi z 30. let

Také další posudky z první poloviny 30. let jsou, pokud jde o vyhlídky těžby, velmi optimistické a vyznívají poněkud jako reklamní prospekt k nalákání dalších těžařů. Jestli tehdy abertamské těžařstvo takto skutečně spekulovalo, se již nedozvíme, každopádně v roce 1936 se novým vlastníkem dolu stala londýnská společnost British & Continental Mining Corp., která měla majetkové podíly i v některých dalších západočeských cínových dolech.

To se však již blížil rok 1938, který přinesl zabrání Sudet Německem, a britská společnost musela nechtěně postoupit důl Mauritius berlínskému Reischsamt für Bodenforschung, od něhož jej v roce 1942 převzalo těžařstvo Gewerkschaft Zinnwalder Bergbau z Altenbergu, začleněné později do koncernu Sachsenerz. Z dochovaných archivních posudků je zřejmé, že Německo v případě zabrání dolu Mauritius nepostupovalo naslepo, ale že se němečtí geologové začali o důl zajímat již několik let předtím.

Po předchozím průzkumu začaly přípravné otvírkové práce na podzim 1941, ve větší míře pak v létě 1942. Protože rudy nad úrovní Blasiovy štoly jsou prakticky kompletně vydobyté, počítal plán průzkumu s podfáráním nejhlubších starých dobývek, aby se zjistilo, jestli zrudnění pokračuje i dále do hloubky. Byly znovu vyzmáhány štoly Blasius a Festenberg a opravena jáma dolu Mauritius, která byla vybavena novou dřevěnou těžní věží převezenou sem z dolu v Berggiesshübelu ve východních Krušných horách, vedle šachty bylo postaveno několik jednoduchých dřevěných provozních objektů.

Těžní věž jámy Mauritius

Těžní věž jámy Mauritius

V chodbě po Šesté žíle v severní části ložiska byla vyhloubena slepá šachta až na úroveň nového patra 145 m v domnění, že do této hloubky již nebudou pokračovat staré práce. Tato šachta měla v budoucnu vést na povrch a sloužit jako hlavní těžní jáma. Současně byla prohloubena do 145 m jáma Mauritius s tím, že obě šachty měly být na úrovni patra 145 m propojeny, tento záměr se však neuskutečnil, horizont 145 m byl pouze rozražen. Z jámy Mauritius byl ražen překop k Z k zastižení hlavní žilné struktury a po jejím nafárání byla tato struktura sledována směrně k severu, byly zde však nalezeny jen greiseny s minimální kovnatostí. Ze severní slepé šachty byl rovněž ražen překop směrem k Z, který dosáhl délky 74 m a v úseku 42 m dlouhém v něm bylo zjištěno 27 greisenových poloh s průměrnou mocností 0,75 m a s obsahem až 0,6 % Sn a 0,18 % WO3. Z překopu byla směrem k JJZ po nejmocnější greisenové poloze, odpovídající snad žíle Führinger, ražena sledná chodba, která však brzy zastihla staré zatopené dobývky. Po jejich odčerpání se zjistilo, že sestupkové dobývky sahají ještě 23 m pod patro 145 m. Tyto dobývky vznikly podle dochovaných značek v roce 1827 a při válečném průzkumu v nich byly zjištěny obsahy cínu nad 2 % a dokonce i velmi bohaté rudní hnízdo s 20 % Sn. I přesto zde však další průzkum nepokračoval a byl vyražen pouze další krátký překop k Z, který zastihl jen tenké greisenové polohy s nízkou kovnatostí.

V letech 1943 a 1944 byla vyzmáhána také některá stará díla pod štolou Blasius, především pak obě vodotěžné šachtice, pocházející z doby anglické těžby v 80. letech 19. století, a dobývky z nich ražené. Byly v nich zjištěny proměnlivé obsahy 0,01-5,49 % Sn a 0-0,94 % W. Tmavé biotitické greiseny byly většinou cínem chudší než světlé topazové.

Koncem října 1944 byly průzkumné práce na obzoru 145 m ze slepé i Mauritiovy šachty ukončeny, k proražení celého patra 145 m tehdy zbývalo ještě 365 m. Zařízení dolu bylo koncem roku 1944 demontováno a odvezeno na Smrkovec ve Slavkovském lese. Zpráva z 27. října 1944 říká: "Bez sentimentu je třeba říci, že zásoby zjištěné zatím na patře 145 m jsou minimální a výhled zajistit dostatečné zásoby dalšími pracemi na tomto patře je pochybný. Bylo totiž zjištěno, že starci pronikli ještě o více než 20 m pod patro 145 m. Kromě míst křížení žil je ale zrudnění slabé. Ložisko by muselo být prozkoumáno ještě do větší hloubky ca 180 m, tzn. musela by se prohloubit jáma ještě o 30–40 m a vyrazit dalších 300–500 m chodeb, než by bylo možné si učinit představu o zásobách. I při velmi optimistickém výhledu je nedřívější termín, kdy by mohla být získána první tuna cínového koncentrátu, 1. leden 1947." To už však bylo dávno po válce…

Celkově se tak válečným průzkumem nepodařilo dosáhnout jednoznačného závěru o pokračování zrudnění do hloubky. Poslední známá zpráva z února 1945 obsahuje doporučení prohloubit slepou jámu ještě do 175 m a pokračovat v průzkumu na této úrovni. Bylo také doporučeno vyhloubit 200 m hlubokou šachtu na Přední Hřebečné v oblasti křížení žil, "kde se dají očekávat mnohem vyšší zásoby než na starci již značně vydobytém dole Mauritius". Německý válečný průzkum se totiž zaměřil částečně i na oblast Přední Hřebečné, kde bylo v letech 1941–1943 provedeno šest šikmých vrtů s délkou až 177,5 m. Zjistilo se přitom, že staré dobývky sahají i v tomto prostoru hlouběji, než se dříve soudilo, a to až do hloubky kolem 100 m.

Důl Mauritius krátce po druhé světové válce (foto R. Hylský, leden 1946, archiv České geologické služby)

Důl Mauritius krátce po druhé světové válce (foto R. Hylský, leden 1946, archiv České geologické služby)

Důl Mauritius krátce po druhé světové válce, muž s kloboukem je geolog dr. František Kratochvíl, který ložisko na Hřebečné po roce 1945 zkoumal (foto R. Hylský, leden 1946, archiv České geologické služby)

Důl Mauritius krátce po druhé světové válce, muž s kloboukem je geolog dr. František Kratochvíl, který ložisko na Hřebečné po roce 1945 zkoumal (foto R. Hylský, leden 1946, archiv České geologické služby)

Poslední období důlních prací na dole Mauritius spadá do let 1955–1958, kdy ložisko zkoumal Severočeský rudný průzkum. Minimálně popáté během 20. století byla opět vyzmáhána štola Blasius a byl mj. opět proveden pokus razit z ní překop na Z k Přední Hřebečné. Po ukončení průzkumu byla těžní věž jámy Mauritius v roce 1963 zbořena a na umístění šachty pak donedávna upomínal pouze betonový límec. Později, v 60. letech, byl rozsah ložiska ověřován již jen hlubinnými vrty. Až do hloubek kolem 200 metrů byl přitom potvrzen kvalitní vývoj zrudnění, hlouběji však obsahy cínu klesají na minimum. Celkem bylo při průzkumu vyčísleno 26 kilotun zbývajících zásob rudy s průměrným obsahem 0,79 % Sn, což odpovídá 200 tunám čistého kovu (Knížková-Drbohlavová et al. 1970).

Těžní stroj dolu Mauritius (rok 1963)

Těžní stroj dolu Mauritius (rok 1963)

Svrchní část jámy Mauritius před jejím uzavřením v roce 1963

Svrchní část jámy Mauritius před jejím uzavřením v roce 1963

Bourání těžní věže dolu Mauritius v roce 1963

Bourání těžní věže dolu Mauritius v roce 1963

 
Důl Mauritius na Hřebečné